Podle současného kopírovacího zákona vybírají organizace jako OSA, Dilia nebo Intergram ze všech disků CD, DVD, Bluray, pevných disků a kopírek zvláštní poplatek. Tyto poplatky zavedlo několik států v Evropě; celkem vyberou asi 44 miliard korun. Z toho česká OSA vybere přes 170 miliónů korun.

Vyběrčí inkasují několik druhů poplatků:

• poplatky za kopírovací stroje (vybírá Dilia),
• poplatky za zkopírovanou stránku (vybírá Dilia),
• poplatky knihoven za půjčování knih (vybírá Dilia),
• poplatky za média (vybírá OSA),
• poplatky za přístroj v hotelu, restauraci nebo autobuse (vybírají OSA a Intergram).

Poplatek za kopírování hradí výrobce, dovozce nebo příjemce kopírovacího stroje  (tiskového i elektronického) nebo média. Poplatek za zkopírovanu stránku hradí ten, u koho si stránku kopírujeme. Poplatek za přístroj v hotelu nebo restauraci se platí za každou televizi a každé rádio bez ohledu na to, že vysílání je veřejné. Tyto poplatky zvyšují cenu pro spotřebitele.

Pokud jsou kopírovací stroje a média vyráběny, dováženy a přijímány pouze pro využití firmami, poplatek se nemusí odvádět, protože firmy nemají právo kopírovat pro soukromou potřebu. To konstatoval Evropský soud.

Vybírání poplatku se zdůvodňuje tím, že za úplně každé kopírování by měl autor dostat odměnu, tedy i za soukromé kopírování. Protože ale autor nemá kontrolu nad tím, co si lidé doma kopírují, musí každý člověk platit výběrčímu poplatků poplatek z médií nebo kopírovacích strojů.

Jak vysoké platím výpalné?

Poplatky se mění každých několik let a výběrčí poplatků jako OSA nebo Dilia vyvíjejí velký tlak na ministerstvo kultury, aby poplatky zvyšovalo.

Výši poplatků stanovují sazebník v zákoně a vyhláška ministerstva kultury č. 488/2006 Sb. v účinném znění:

Proč piráti vystupují proti výpalnému?

Česká pirátská strana dlouhodobě prosazuje zrušení všech druhů výpalného, které vybírají občanská sdružení jako OSA a Dilia. Proč?

• Výpalné nepodporuje tvorbu
  Primární cíl kopírovacích zákonů není zabezpečit příjmy zábavního průmyslu, ale podpořit tvořivost, aby měla veřejnost lepší přístup ke kultuře. Výpalné ovšem žádnou tvořivost nepodporuje, protože se vyplácí zcela neadresně podle nesouvisejících ukazatelů jako je hranost v rádiu. Začínající umělci nejsou schopni ani zaplatit poplatek za evidenci, ale poplatky jako každý jiný platit musí.
• Nespravedlivá daň, která trestá lidi za investice do technologií
  Výpalné zvyšuje cenu za technologická zařízení jako jsou fotoaparáty a tiskárny, ale i služby jako kopírování na úřadech a v knihovnách. Představa, že do digitálního fotoaparátu si ukládám fotografie, které pořídil někdo jiný, nebo že na úřadech kopíruji  autorská díla, je směšná. Problém je ale hlubší: Tím, že stát zdaňuje zvláštní daní technologie a média omezuje jejich rozšířování, zavádí vlastně spotřební daň a řadí technologie do stejné kategorie nežádoucího zboží jako cigarety a alkohol. Menší rozšíření technologií vede i k jejich pomalejšímu vývoji.
• Výběr soukromými občanskými sdruženími
  OSA a Dilia jsou občanská sdružení, kterým ministerstvo kultury udělilo oprávnění vybírat poplatky. Soukromá občanská sdružení nemají vybírat daně, tím spíš výpalné za domnělé užití chráněných děl. V právním státě má daně vybírat výlučně stát prostřednictvím finančních úřadů. Naprosto nepřijatelný je princip, že si OSA peníze vybrané od veřejnosti rozdělí, jak sama uzná za vhodné.
• Výpalné podporuje pouze pop-music
  OSA poplatky přerozděluje mezi své členy podle rozúčtovacího řádu, který schválilo několik prominentních členů na valné hromadě. Nejvíce peněz dostávají ti, kdo vedou v hitparádách rádií a prodávají nejvíce CD. Výsledek je jasný: Desátek padne na režii OSA a zbytek se rozdá mezi nejpopulárnější hvězdy showbyznysu. Začínající umělci z něj nic nemají (jen ho musí platit) a tedy výpalné jejich tvorbu nepodporuje.
• Výpalné narušuje konkurenci žánrů
  Výpalné nasměrovalo do populární hudby mohutný penězovod, čímž získala prostředky na propagaci. Ale tyto prostředky ji nečestně zvýhodnily proti ostatním žánrům, například vážné nebo alternativní hudbě. Stát tak pod tlakem zájmové skupiny narušil přirozenou konkurenci hudebních žánrů.