• @ALL má oprávnění číst
  • @Celostatni forum má oprávnění nahrávat
  • @Registrovani priznivci má oprávnění nahrávat

Make Art, Not Law

Překlad prezentace Niny Paley z Pecha Kucha Night pořádané 6.12.2013 v Champaign, IL. Formát Pecha Kucha Night je 20 slajdů a 20 vteřin na slajd.

Video z prezentace

České titulky (v kódování UTF8) na GitHubu.

Slajdy s anotací

Jste informační portál. Informace vstupuje skrze Vaše smysly, například ušima a očima, a vystupuje jako Vaše vyjádření, s pomocí Vašeho hlasu, kresby, psaní a pohybů.

Aby kultura zůstala živá, musíme být otevření či prostupní. Wikipedia popisuje prostupnost jako míru, do jaké materiál dovolí proudit hmotu či energii. My jsme materiál, kterým proudí informace.

Díky tomuto proudění kultura zůstává živá a my ve spojení s ostatními. Nápady vplouvají a vyplouvají z každého z nás. Nápady se v průběhu proudění drobně mění, což je principem evoluce, pokroku a inovací.

Ale díky kopírovacímu monopolu žijeme ve světě, kde některé informace vstoupí, ale nemohou legálně vyjít. Často slýchávám lidi angažované v kreativních oborech pokládat otázku: „Mám svolení použít to či ono? Nechci se dostat do potíží.”

V našem copyrightovém režimu „potíže” mohou znamenat soudní tahanice, obrovské pokuty či dokonce vězení. „Potíže” znamenají násilí. „Potíže” vedly k zastavení mnoha kreativních projektů. Hrozba „potíží” tedy diktuje co vyjádříme a co ne.

Kopírovací monopol aktivuje naše vnitřní censory. Autocenzura je nepřítelem kreativity. Zamezuje vyjádření ještě předtím, než může nastat. Otázka „mohu tohle použít?” indikuje, že se tazatel vzdal svého vnitřního práva ve prospěch právníků, zákonodárců a korporací.

Tento fenomén se nazývá Kultura povolení. Kdykoli zcenzurujeme své vyjádření, o něco více jsme se uzavřeli a informace o něco méně proudí. Čím méně informace proudí, tím více vázne. Říká se tomu chilling effect (mrazivý dopad).

Položila jsem si otázku: dovolila jsem někdy „Kultuře povolení” vstoupit do mé hlavy? Proč se přizpůsobuju cenzuře? Kolik možností kterou informaci přijmout a kterou vyslat doopravdy mám?

Odpověď je: Mám nějakou volbu rozhodnout, čemu se vystavím a co vyjádřím, ale nemám to pod absolutní kontrolou. Mohu si například zvolit, zda budu sledovat zavedená média. A mohu si zvolit kterou informaci předám dál.

Ale žít v reálném světě a být otevřená znamená, že nemám kontrolu nad vším, co do mě může vstupovat a také vstupuje. Nemám možnost rohodnout se, co nechám vstoupit, na základě toho, jaké kopírovací omezení se na to vztahuje. Ve skutečnosti jsou nám do hlav nejagresivněji tlačeny „autorsky chráněné” obrazy a zvuky. Například:

„Veselé cesmínové Vánoce, nejkrásnější čas v roce! Nevím jestli zasněží, ale zábava bude! Veselé cesmínové Vánoce, a když půjdeš po ulici, řekni ahoj přátelům a všem kdo kolem projde!”

Nesnáším vánoční hudbu. Ale protože žiju v USA a musím vycházet z domu i v listopadu a prosinci, nemohu ji NEslyšet. Zvukovodem vleze přímo do mé mysli, kde hraje pořád dokola až do úplného vyčerpání.

Toto jsou některé z korporací, se kterými „se můžu dostat do problémů” za sdílení této písně a klipu. Žádná z nich se mě jako dítěte neptala, zda mi může to jejich tzv. „intelektuální vlastnictví” vstřelit do hlavy, takže ani já jsem je nežádala o povolení zařadit ho do mé prezentace.

Copyright je automatický a neexistuje možnost se ho vzdát. Ale můžete k němu přidat licenci, která udělí některá povolení, jež copyright automaticky odebírá. Creative Commons, nejrozšířenější sada licencí, umožňuje jejím uživatelům odblokovat různá omezení copyrightem, pěkně jedno po druhém.

Licence mají ale jeden háček – jsou založeny na copyrightu. Stejná hrozba násilím, která stojí za copyrightem je i za alternativními licencemi. Licence ve skutečnosti posilují mechanismy copyrightu. Všichni si stejně potřebují vyhledat povolení – akorát jej dostanou o něco častěji.

Stejně jako „Autorský zákon” sám, licence jsou často příliš komplikované na to, aby je většina lidí pochopila. Licence mají tedy ten nešťastný následek, že lidé věnují „Autorskému zákonu” ještě VÍCE pozornosti, což ještě více posiluje onoho vnitřního cenzora. A kdo nám toho vnitřního cenzora do hlavy původně nasadil?

Ačkoli „Svobodné licence” používám a uvítala bych smysluplnou reformu copyrightu, licence a zákony nejsou řešením. Řešením je v čím dál větším počtu lidí, kteří budou svorně copyright ignorovat. Já chci být jedním z nich.

Před pár lety jsem vyhlásila svrchovanost nad svou vlastní hlavou. Svoboda slova začíná doma. Cenzura a „potíže” stále mimo mou hlavu existují, a tam také zůstanou – MIMO mou hlavu. Nehodlám podporovat špatné zákony a mediální korporace tím, že si postavím jejich pobočku v mé vlastní hlavě.

Přestala jsem podporovat či zatracovat díla na základě monopolů s nimi svázaných či nesvázaných. myšlenky nejsou dobré nebo špatné jenom podle toho jakou licenci na ně lidé přišpendlili. Teď se prostě zabývám nápady samotnými a ne zákony, které je obklopují. A snažím se vyjadřovat stejným způsobem.

Stejně jako k milionům dalších, kteří si o copyright neopřou kolo, doufám, že se ke mně přidáte i Vy. Tvořte umění ne zákony.

© Piráti, 2016. Všechna práva vyhlazena. Sdílejte a nechte ostatní sdílet za stejných podmínek. Podmínky použití.