• @ALL má oprávnění číst
  • @Celostatni forum má oprávnění nahrávat
  • @Registrovani priznivci má oprávnění nahrávat

Řekli o kopírování

Konceptu sdílení a kopírování informací se věnovala řada myslitelů, zejména filosofů a politiků. Pokud obohatíte tento seznam o některou jejich podnětnou myšlenku, určitě se kvůli tomu neobrátí v hrobě, protože jejich majetková práva už vesměs vypršela.

Právní teoretici se vesměs shodují, že pojem „duševního vlastnictví“ je rozpor v přívlastku, protože vlastnit lze pouze věci a ty jsou z definice hmotné. V zásadě se tedy ztotožňuje libovolné výlučné právo a vlastnictví, což pojem vlastnictví pouze zamlžuje.

Filosofické kořeny

Filosof Jan Patočka konstatuje úpadek umění a přisuzuje to pohodlí uspokojených

Nejostřejší krize přišla po převratu [v roce 1918]. Bylo zde náhle tolik bohatých možností a s nimi tolik pokušení, že náš život v tomto novém větru neobstál. Přišli jsme do nové situace s mravními kořeny nahlodanými a místo abychom hleděli dospět na její výši, snižovali jsme ji někdy k sobě. Naše literatura předválečná měla při vší roztříštěnosti a časté nepůvodnosti jednu neochvějnou přednost: opírala se o mravní realitu, o skutečnost národního boje o existenci, svobodu a samostatnost.  Filosof Jan Patočka To odpadlo, a naše beletrie stojí náhle před ničím. Tenkráte teprve, nikoli již v 90. letech, vzniká u nás pouhé literátství jako hromadný zjev […]. Nyní chce literát hlavně zaujmout a bavit bez velké vážnosti obsahové. […] Odpovědnost našich tvůrců v této době je většinou sezónní.

Přitom třeba konstatovat, že úpadek, který možno takto zjistit v našem písemnictví posledních dvaceti let, není až na malé výjimky […] úpadkem vyčerpaných nervů a přílišného intelektuálního reffinement, není perverzí přesycených, nýbrž jakýmsi pohodlím uspokojených. Jako je tomu s všeobecným naším úpadkem mravním, i zde je základem pohodlnost, nikoli vyčerpanost. Český člověk má rád život neproblematický takřka se samozřejmostí přírodního člověka, a tak samozřejmost se mu stává nebezpečnou.

Jan Patočka: „Česká vzdělanost v Evropě“ in Náš národní program, Evropský kulturní klub v Praze, 1990, s. 12–14.

Právo

Stručné dějiny „duševního vlastnictví“

Tato ukázka dosvědčuje, že právní teoretici mají k termínu duševní vlastnictví výhrady, a proto před ním většinou píšou tzv. a k tomu ho uvozují.

Předmětem věcných práv je věc z hlediska právního vymezení. Z tohoto důvodu je třeba si říci, co vlastně může touto věcí být. Věc v právním slova smyslu se v nejstarších dobách chápala jako hmotná věc, jejíž hodnota se dala vyjádřit v penězích. Městské právo recipovalo římskoprávní pojetí věci. Od 18. století můžeme zaznamenat, že se věc v právním slova smyslu může rozčlenit na věci hmotné a nehmotné.

Chápání nehmotných věcí se vyvíjelo složitým způsobem. Dlouhou dobu neexistovalo pojetí nehmotného (imateriálního) statku tzv. „duševního vlastnictví“. Pouze v zemském právu se jako předmět právního obchodu od 13. až do poloviny 15. století chápal obsah erbu, respektive jeho části. V městském právu se podobný vztah vytvářel k řemeslnické značce, jíž řemeslník na výrobku zaručoval zručnost a kvalitu.

Teprve zavedení duševního vlastnictví ve Francii a Německu týkající se knihtisku se tato ochrana začala prosazovat v habsburské monarchii. Dvorským dekretem z r. 1775 byl zapovězen patisk domácích knih a tím chráněno právo tiskaře, respektive vydavatele.

—Jiří L. Bílý: Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde 2003, s. 374.

V římském právu kopírovací monopoly a patenty nebyly

Chceme-li definovat věc v římskoprávním smyslu, řekneme, že je to hmotný celek, který má samostatnou existenci, ať už je živý (otrok, zvířata) nebo neživý (ostatní věci). Hlavním znakem věci je tedy její hmotná podstata, pokud pak někteří římští právníci uvádějí i „res incorporales“ — věci nehmotné (netělesné), je to jenom jistá manýra, která kopíruje pojmy stoických filosofů. Res incorporales jsou např. podle Gaia věci, jejichž podstatou je nehmotné právo (např. pozůstalost, ususfructutus aj.), faktem ovšem zůstává, že i každé právo musí mít v poslední instanci objekt hmotný, v Římě dokonce po dlouhá staletí objekt hmotný v penězích vyjádřitelný, protože každá ochrana práva státním orgánem (tedy soudním řízením) se realizovala cestou odsouzení rušitele práva k peněžité sumě určitého objemu […] Opravdu nehmotné hodnoty, které normují moderní právní řády, např. právo autorské, patentní, honební atd. nebyly římskému právu známy.

—Jaromír Kincl a Valentin Urfus: Římské právo, Panorama, Praha 1990, s. 114. Zvýraznění pochází z textu.

„Novátorské pokusy“ o vymezení vlastnictví

V 16. století a v právní vědě usus modernu se ustálily představy, které lze považovat za východisko nového buržoazního pojetí soukromého vlastnictví. Výrazem toho bylo pozvolné zpřesnění pojmového obsahu latinského výrazu „dominium“. Byl to jaksi návrat k významu, který tento termín měl ve starém Římě. Středověký a právní věda staršího feudalismu chápaly v rozporu s touto tradicí dominium značně široce a neurčitě. „Dominium“ v jejich pohledu bylo obecným výrazem, vyjadřujícím feudální svrchovanost. Další vývoj, obracející se k zdůraznění soukromého vlastnictví v novém individuálním a vlastně již předkapitalistickém duchu, významové odstínění pojmu „dominium“ ještě více zatemnil, neboť výraz dominium ztotožnil načas s jakýmkoliv majetkovým právem. Proto v 16. století (mimo jiné i zásluhou představitelů právnického humanismu) se hovořilo o „vlastnictví služebnosti“ a dokonce o „vlastnictví obligace“ či vůbec o „vlastnictví práva“. Usus modernus tyto „novátorské pokusy“ odmítl a „dominium“ bylo vráceno svému původnímu významu jako pojem, označující plnost soukromovlastnických oprávnění.

—Jaromír Kincl a Valentin Urfus: Římské právo, Panorama, Praha 1990, s. 415. Zvýraznění pochází z textu.

Předmětem vlastnického práva může být jen věc

C. Právo a povinnost

Právo a povinnost může být předmětem občanskoprávního vztahu, připouští-li to jeho povaha (§ 118 ObčZ), a nepochybně též, připouští-li to povaha právního vztahu.

To znamená, že:

  1. Ne každé právo může být pro svou povahu předmětem práv a povinností (např. právo na jméno nemůže být předmětem jiného práva či povinnosti, neboť jím nemůže být nijak disponováno). Předmětem práv a povinností však naproti tomu může být pohledávka (v praxi bude nejčasteji předmětem právních vztahů), neboť ji lze převést na jiného atd.

  2. Právo nemůže být předmětem kteréhokoliv práva či povinnosti, neboť některé to svou povahou vylučují (např. pohledávka nemůže být předmětem vlastnictví, nemůže být půjčena ani dána do úschovy atd., užívací právo nemůže být předmětem práva vlastnického, neboť je součástí jeho obsahu, a existuje-li mimo právo vlastnické, nemůže být předmětem vlastnického práva proto, poněvadž podle koncepce našeho současného občasného zákoníku předmětem vlastnického práva může být jen věc a nikoliv právo).

— Marta Knappová, Jiří Švestka, Jan Dvořák et al.: Občanské právo hmotné. Díl 1, hlava 16: Předmět občanskoprávních vztahů. ASPI, s. 235.

Pojem „duševního vlastnictví“

Tato část zákona (rozuměj část upravující kolektivní správu) – na rozdíl od ostatních částí platné úpravy, které se vyznačují soukromoprávním charakterem – má povahu právního předpisu zásadně veřejnoprávního. Z této části vyplývá i kogentnost ustanovení týkajících se této oblasti. (s. 181)

Vychází-li se důsledně z platné právní úpravy a z jejích tradičních výkladů, nelze zatím dospět k závěru, že pojmu duševní vlastnictví a práva k nehmotným statkům tvoří synonyma. To platí i přes respektování snah týkajících se prezentace pojmu duševní vlastnictví v evropském kontextu. […] Obchodní zákoník užívá pojmy „průmyslové a jiné duševní vlastnictví.“ Zákon o ochranných známkách z roku 2004 užívá pojem vlastník ochranné známky. Při užití těchto pojmů se však zatím jedná spíše o důsledek (vliv) harmonizačních snah a tendencí než o koncepční posun; tím by bylo až přehodnocení a úprava pojmu věc v pozitivním právu tak, že by věcí byla i věc v právním slova smyslu, tedy včetně předmětů duševního vlastnictví. Předměty autorského práva či práv výkonných umělců nebyly v historickém kontextu založeny na vlastnické (majetkové) koncepci ochrany. Nebylo tomu tak ani ani v případě samotného práva autorského. Proto lze konstatovat, že pojem duševní vlastnictví stále odpovídá spíše angloamerickému právnímu systému a chápání této právní oblasti. (s. 183)

Novela autorského zákona z roku 2006 princip smluvní volnosti v tomto smyslu opět částečně oslabila přijetím direktivní kogentní úpravy v některých případech, a tedy návratem k již překonanému pojetí autora coby slabší smluvní strany v tradičním smyslu. (s. 185)

—Jan Kříž, Irena Holzová, Veronika Křesťanová: Občanské právo hmotné 3. Hlava 31: autorské právo.

Povaha úředního díla

Důvodem pro vyloučení díla z autorskoprávní ochrany není, že dílo existuje nebo má být užito ve veřejném zájmu, ale to, že je některou z kategorií výslovně uvedenou v §3 AZ, o kterých se předpokládá, že jsou vytvořeny či užívány ve veřejném zájmu. Dílo, které jednou získá kvalitu ve smyslu § 3 AZ, ji již nikdy nemůže pozbýt. (s. 205)

—Jan Kříž, Irena Holzová, Veronika Křesťanová: Občanské právo hmotné 3. Hlava 31: autorské právo.

Kopírování obecně

Viktor Hugo dává přednost právům veřejnosti

Pokud bych si musel vybrat mezi právy autora a právy veřejnosti, vybral bych si práva veřejnosti.

—Victor Hugo, 1878

Igor Stravinskij o kultuře

Dobrý hudební skladatel nenapodobuje, ale krade.

Igor Stravinskij

Prezident Jefferson popírá přirozenost kopírovacího monopolu

Učinila-li příroda některou věc nejméně náchylnou k výlučnému vlastnictví, bude to zajisté proces myšlení nazývaný idea, kterou může jedinec výlučně držet, dokud si ji nechává pro sebe; okamžikem prozrazení se však dostává do držby každého a kdo ji přijme, se jí nemůže zbavit. Díky zvláštním vlastnostem ideje nikdo nedrží méně než jiný, protože ji každý drží v celosti. Ten, komu sdělím ideu, přijímá její přínos bez toho, aniž bych já o něco přišel; jako někdo, kdo si ode mne rozsvítí svíčku, která mne nezastiňuje. Že by se ideje měly svobodně šířit kolem světa ke vzájemnému morálnímu poučení o životě a zlepšení jeho podmínek, se zdá zvlášť dobře navrženo přírodou, která je tak utvořila podobné ohni, rozpínajícímu se celým prostorem bez oslabení intenzity v jediném bodě, a vzduchu, který dýcháme, v němž se pohybujeme a fyzicky existujeme, a který nesnese spoutání nebo výlučné přivlastnění. Vynálezy tudíž nemohou podle přirozenosti podléhat vlastnictví. Společnost může udělit výlučné právo k ziskům z nich plynoucích pro povzbuzení těch, kteří následujíce své ideje, jí přinášejí užitek, ale také to nemusí udělat – to záleží na vůli a zřízení společnosti, a nikdo si to nemůže nárokovat nebo si na to stěžovat.

Thomas Jefferson, třetí prezident USA

Soudce Breyer vyvrátil "morální" základ kopírovacího monopolu

. . .jen málo pracovníků pobírá platy, které by se blížily celkové hodnotě toho, co vytvořili. Hodnota práce pro společnost, kterou vykonal vynálezce supermarketu nebo vysušitel bažiny, stejně jako vědecký pracovník nebo učitel může značně přesahovat částku, kterou dostanou zaplacenu. Pracovníci v konkurenčním prostředí navíc vyrábějí produkty, které se prodávají hluboko pod cenou toho, co by kupec ještě ochotně zaplatil. Nemyslíme, že to vlastníky, manažery nebo pracovníky v těchto odvětví morálně opravňuje k vyšším platům. Naopak, pokud by si pracovník mimo konkurenční prostředí (třeba protože je jediný doktor v dané oblasti, nebo jediný inženýr schopný postavit připravovaný most) mohl naúčtovat cenu blízkou celkové hodnotě poskytnutých služeb, podpořili bychom konkurenci, která by ho donutila naúčtovat si méně.

Ve faktu, že spousta pracovníků pobírá menší platy než je jejich hodnota pro společnost, není nic inherentně nemorálního, protože většina přebytečné společenské hodnoty přechází ke spotřebitelům ve formě nižších cen. Nepovažuji za zřejmé, že výrobce má silnější nárok na přebytek společenské hodnoty spíš než spotřebitel nebo že by nárok autora měl být být silnější než nárok pracovníků jiných odvětví. Proč by vlastně autorův morální nárok na vyšší než přiměřený příjem měl být silnější než nároky jiných, kteří také odpovídají za výrobu jeho knihy: nakladatel, tiskař, prodejce a ti, kteří vytvořili předchozí literaturu, která ho inspirovala?

Krátce, mluvit jednoduše o plodech něčí práce neukazuje, že by autor měl dostat zaplaceno víc než své důvodné náklady, ani o kolik víc by měl dostat zaplaceno. Zejména to nedokazuje, že by částky, které dostává podle platného kopírovacího zákona, byly nějak „spravedlivější“ než částky ve světě bez kopírovacího monopolu nebo v jiném systému práva k nehmotným statkům.

Stephen Breyer, soudce Nejvyššího soudu USA

Software

Ubuntu považuje svobodný software za základ

software by měl být dostupný zdarma, lidé by měli používat softwarové nástroje ve svém místním jazyce a měli by mít svobodu přizpůsobit si a upravit svůj software jakýmkoliv potřebným způsobem

—filosofie ubuntu

Umělci

Milouš Jakeš si stěžuje na platy umělců

Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou oni. Dostávám jednou ročně seznam těch umělců, kteří berou nad těch 100 tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok a další ne 600 tisíc, milion, dva miliony berou.

—Milouš Jakeš, 1989

Milouš Jakeš žádá honorář za projev, který odstartoval revoluci

Ani žádný honorář jsem nedostal. Žádný. Proto chci říct vnučce, která je právničkou, aby zjistila, co s tím mám dělat.

—Milouš Jakeš, 2009

© Piráti, 2016. Všechna práva vyhlazena. Sdílejte a nechte ostatní sdílet za stejných podmínek. Podmínky použití.